Plán cesty, bloudění

29.10.2016 17:42

Sám na kole po hmongských vesnicích

Přestože jsem Vietnam navštívil už mnohokrát a dostal se i do oblastí, kde pro domorodce je návštěva cizince jako pro nás návštěva z Marsu, cestovat zcela sám je pro mne stále velmi obtížné a obtížné zůstane.

Hlavně, s nikým se nedomluvím, nikdo nezná mapy, nikdo nemá ponětí o geografii. A když se pokusím názvy mých cílů napsat, tak je nikdo nepřečte. GPS je dobrý pomocník, ale mně ukáže akorát zelenou plochu. Navíc v horách je většina cest slepých. Každá začíná slušnou betonovou silnicí, pak cestou, najednou beton končí, koryto se zužuje a zužuje, až se cesta zcela ztratí v lesích v kopcích, kam chodí z poslední vesnice domorodci akorát pro dřevo.

Cestovat sám znamená bloudit, bloudit a stále se vracet. Nemyslím tím cestování mezi městy, ale po horách, po vesnicích.

Mým cílem jsou hmongské vesnice jihovýchodně od NghiaLo, Tram Tau. Oblast je minimálně zasažena turizmem. Záměrně místo mopedu jsem zvolil kolo, nechtěl jsem jenom po hlavních silnicích, ale do domorodých vesnic. Kolo mohu i vést, i dát na záda. Kdyby se mi rozbil moped, sám si neporadím.

Už jsem na kole ve Vietnamu několikrát jezdil. Ale vietnamská kola jsou jednoduchá, bez přehazovačky, na delší cestu jsem chtěl lepší kolo.

Poslání kola jako spoluzavazadlo stojí 50 EUR. Proto jsem se rozhodl si kolo v Hanoji koupit s tím, že jej budu moci využít i při mých dalších cestách, případně jej využijí kamarádi a nakonec jsem tím zaplatil hostitelce ubytování. Velmi pěkné kolo s hliníkovým rámem jsem koupil v Hanoji za pět milionů (ca 5.000 Kč)

Z Hanoje do vesnice blízko Nhgia Lo, kde obvykle pobývám, jsem jel spacím autobusem, kolo nemuselo na střechu, řidič je dal normálně do zavazadlového prostoru.

Na cestu na kole jsem vyrazil začátkem října, kdy jsou ještě někdy smrtelná horka. Paní domácí mne nechtěla pustit samotného, ale nedal jsem se. Vetšinou jezdím s Vietnamci, ale sám to má také svoje kouzlo.

Nakonec po tom, co jsem vybaven místní SIM kartou, telefonními čísly na kamarádku, jejího bráchu a paní domácí, jsem vyrazil.

Přestože není běžné po Vietnamu cestovat se stanem, měl jsem ho sebou. Ve vzdálených vesnicích mají stále domorodci strach někoho ubytovat, cizince neznají. Maximálně každého pošlou k místnímu bosovi, náčelníkovi, je to vlastně místní bolševik a ten je často daleko. A už jsem se setkal i s blbem, který akorát chtěl peníze. A také se bojí, volá policii, ten přijde, sám neví, tak mne odtáhne k svému šéfovi,... V místech, kde se tu a tam turista objeví, takové problémy dnes neznají. Dokonce se tím už i někteří domorodci živí, provozují známé homestay.

Ale setkal jsem se i se situací, kde mne musel nejprve místní náčelník zaevidovat do nějaké knihy.

Takže jsem stan měl především pro případ, že bych skutečně nic nenašel, nikdo mne nenechal přespat.

Měl jsem i spacák. U nás každý shání spacáky na strašnou zimu, i když cestuje především v létě. Mně se podařilo nakonec sehnat super lehounký a malinký spacáček, který je lehčí jako samotné prostěradlo, rozbalený se krásně nadýchá a je v něm příjemné spaní v létě. Je to příjemnější jako spát zcela zcela bez ničeho. Ale hlavně, když je chladněji, nechám si kalhoty a jde to také.

 
 

Vyrazil jsem brzy ráno na kole z naší vesnice do NghiaLo abych odtud jel dále autobusem do Tram Tau, městečka v horách. Je to asi 35 km, překrásnou krajinou, údolím. Ale stále do kopce, je horko, nechce se mi strávit den zpocený dřinou. Nakonec bych si krajinu takto stejně nevychutnal. Plánoval jsem ale jet na kole zpět.

 

Sehnat dopravu ve Vietnamu mezi turistickými místy, městy, není dnes vůbec problém. Ale s místní dopravou, zvlášť na severu, je to horší. Na autobusovém nádraží mne vyhodili. Naštěstí mne jedna vietnamka pomohla, odvedla do nějaké uličky, kde stál malý rozhrkaný korejský transporter s cílem Tram Tau. Kolo jsem naložil dovnitř.

Překvapivě jsem jel v autě s řidičem zcela sám, je ale naloženo spoustou balíků, střecha je také plná. Ve Vietnamu i pro autobusy příjem z dopravy balíků velmi slušný. Mobilní telefony otevřely zcela nové možnosti. Paradoxně je ve Vietnamu velmi slušné pokrytí. A to i v horách.

Tram Tau je překrásné horské městečko, je obklopeno spoustou hmongských vesnic, městečko samo je vlastně původně také hmongské. Spousta žen ve městě chodí ve svých krásných vyšívaných tradičních oděvech. Je zde i několik hotýlků a tím je Tram Tau pro turistu ideální cíl a také se zde začínají objevovat stále častěji. Městečko ale samo nebylo mým cílem, chtěl jsem dále.

Jenže začal problém. Kudy. Z městečka vede několik silniček. Řidič mne po vyložení kola nasměroval, jak jsme později zjistil, blbě. Nebo jsem ho špatně pochopil. Přesně ve známém duchu jsem vyrazil po betonové silnici, která se zužovala a zužovala až končila korytem. Už na silnici jsem z kola slezl a tlačil a tlačil do nekonečných kopců. V mých 63 letech trénovaný většinou sezením u počítače nejsem v ideální kondici. Podle GPS jsem zjistil, že nemířím kam chci, ale že se pohybuji po neidentifikovatelné zelené ploše. Nakonec zcela zmožen zničujícím horkem jsem padl téměř vysílenu jednoho hmongského domku, kde se okolo mne seběhli hmongové. 

 

 

Vedle paní spřádala vlákna na předpotopním nohou poháněném kolovratu. 

Nevím co se stalo, zda stresem, nebo vypětím, na celém těle mi vyskočily pupínky. V životě jsem nic takového nezažil. Rozhodl jsem se vrátit.

Vrátil jsem se do Tram Tau. 

pokračování