Ze začátku cesta byla pouze dýchání přírody, to jsem totiž nevěděl, že v sedle budu sedět mnoho a mnoho hodin. Ze začátku jsem si to užíval, pak ale přišlo navíc horko, asi 36 stupňů a hlavně to bylo 7 hodin na hrbolatých silnicích. Závěr byl už s nejvyšším úsilím. Měl jsem  totálně rozbitý zadek a záda také nic moc.

Cestou nás zastavila  policie, ale jak blíže pozná mne, tak mávne, abychom jeli dále. Cizince nechává policie být.

Zastaví ale skútr za námi, což je druhý řidič s kamarádkou. Ta jenom řekla, že jede se mnou také jako turista a ihned jedou dál. Prý hlavně kontrolují řidičáky. Řada lidí řidičák nemá. Policie má často náklaďák a skútry zabavuje.

První zastávka byla těsně před Tam Son. Krásná vyhlídka, kde jsem potkali malý autobus s turisty. Fantastická krajina se zvláštními kopci. Vystoupili na vyhlídku po schodech. V Tam Son oběd. Jídlo tentokrát stálo za psa a bylo to drahé. Cesta pokračovala  do vysokých hor ke 2.000 m.

Druhá zastávka byla v městečku, jehož jméno již ani nevím. Ale to už jsem fakt měl rozsekaný zadek. Paní nám do sklenic vymačkala cukrovou třtinu a dala do sklenic s ledem. S úsměvem vzpomínám na různé příručky nepít nic, kde je led, protože nevíme z čeho je, nejíst čerstvou zeleninu, protože nevíme čím je umytá. Teorie je teorie a praxe je praxe.

Krajina je zde překrásná. Stoupali jsme do výšky, krajina se měnila a  dokonce v jednom místě mne připomenula českou krajinu s borovicovými lesy. Pak ale byly už jenom kameny s fantastickými útvary. Mezi skalami se  lidé snaží stále něco pěstovat. Je neuvěřitelné jaké svahy využívají k pěstování a jak sázejí vše mezi kameny. U nás by nikoho nenapadlo na takto prudkých svazích něco pěstovat. Potkávavali jsme krásně oblečené ženy, které svůj tradiční oděv nosí stále, mají jej při každé práci. Mezi horami tečou neskutečně malebné řeky, krajina je zde překrásná. Projížděli jsm různé průsmyky, sedla. Potkávali  různé minority, asi Hmongů nebo Thaiů, nevím. Mám s tím v hlavně stále trochu guláš.  Nikdy v životě jsem neviděl takto tvrdý život, zde již nejsou malebná rýžová políčka, ale drsná kamenitá krajina.

Nakonec jsem přijeli do Pho Bng těsně u čínských hranic. Provoz zde byl minimální, nikdo zde nejezdí. Byl jsem překvapen, protože to je hraniční přechod. Asi provoz mezi Vietnamem a Čínou velký není. Je to malá vesnička, nic zde není jenom něco jako hotel, motorest. Ovšem toto označení je asi jako název space shutle pro Čihákův aeroplán. První pohled do pokojů byl dobrý, pokoji vévodí velmi drahá vyřezávaná sedačka, načinčaná postel, ovšem bližší prozkoumání následovalo vystřízlivění. Při vypuštění umyvadla se ozvaly různé zvuky a brzy jsem stál ve vodě, záchod sice evropský ale,... postel smrděla, vedle postele si vykračoval obrovský tmavohědočervený brouk. Typuji to na obrovského švába, má asi 5 cm

Před příjezdem do Pho Bang jsme viděli něco jako vchod do jeskyně. Řidiči nám řekli, ano to skutečně je jeskyně a můžeme se tam podívat. Prošli jsme kukuřičným polem a zarostlou travou a přišli k jeskyni. Nikdo tam nechodí, ale bylo poznat že se tam tu a tam někdo prodere. Měli jsme jenom sandály a cesta zarostlou travou a něčím, co nedovedu popsat, nebyla nic moc.

Byli jsem již čínských hranic. Chtěl jsem se podívat až k závoře, ale řidiči nechtějí. Prý mohou být problémy.

Nebylo  zde žádné bistro, nic, ale sousedka „hotelu“ jídlo okamžitě připravila. Přiznám se, že jsem se soustředil pouze na banány, nějaký nakládaný lilek a okurku. Trochu suché rýže. Protože oni dobré kuře a vepřové fakt umí udělat odpudivé. Řidič si vybral  pařátek a normálně jej drtil  v ústech, drápy chroupá, nechá jenom kousíček silnější kosti. A navrch okusuje hlavinku, zvlášť hřebínek, jazýček a očička si vychutnával. S tím souvisí článek. Do Vetnamu jezdím zhubnout.